JUDIKATURA VE ZKRATCE
Vylučuje penále dle daňového řádu uložení dalšího trestu?
Povahu penále dle daňového řádu Nejvyšší soud posuzoval ve svém usnesení ze dne 4. 1. 2017 v řízení pod sp. zn. 15 Tdo 832/2016 (publ. 15/2017 Sb. rozh. tr.), ve kterém přezkoumával konkrétně penále dle § 251 daňového řádu za nesplnění povinnosti tvrzení. Soud rozhodl, že penále má povahu trestní sankce, a to i vzhledem k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Soudem bylo připuštěno, že penále má povahu trestní sankce sui generis, avšak zásadní okolností bylo, že daňové řízení a trestní stíhání bylo zahájeno o stejném skutku, neboť v jednání daňového subjekty byl shledán i trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákoníku.
Znamená však uvedená klasifikace, že penále vylučuje uložení další trestněprávní sankce? Nikoliv.
Trestní soud však musí při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédnout k pravomocnému rozhodnutí finančního úřadu, který stanovuje povinnost k úhradě penále a zároveň musí soud svůj postup řádně zdůvodnit.
Důvodem pro umožněný souběh sankcí je v daném případě dostatečně úzká věcná a časová souvislosti, když na uložené sankce je možno nahlížet jako na součást celistvého systému sankcí (tzv. Engel kritéria).
Rozhodnutí v návaznosti na evropskou judikaturu umožňuje, aby stejná věc byla postižena u dvou orgánů veřejné moci, avšak na druhou stranu je nepochybné, že trest nelze ukládat bez zohlednění již uloženého penále, čímž má být zamezeno uložení nepřiměřenému trestu.
Povaha penále u sociálního a zdravotního pojištění
V návaznosti na předchozí judikát poukazuji na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017 v rámci řízení sp. zn. 8 Tdo 1069/2016, ve kterém soud posuzoval povahu penále § 18 zákona o veřejném zdravotním pojištění a § 20 zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.
Přestože usnesení opětovně zmiňuje Engel kritéria a posuzuje souvislost mezi trestním a daňovým řízením, dochází k závěru, že uvedená penále jsou svojí povahou úroky z prodlení (předmětná penále připodobnil k úrokům z prodlení dle daňového řádu).
Přestože zákonodárce využil termín „penále“, což má obecně evokovat sankční povahu upraveného institutu, soud dospěl k závěru, že se nejedná se o trestní sankci (i při zohlednění případu ESLP ve věci Lucky Dev proti Švédsku).
Zmíněné rozhodnutí ukazuje, že v určitých případech ani použité názvy právních institutů nemusí odrážet hmotněprávní povahu věci a nelze automaticky aplikovat závěry učiněné nejvyšším soudem ve svém usnesení ze dne 4. 1. 2017 v řízení pod sp. zn. 15 Tdo 832/2016 (publ. 15/2017 Sb. rozh. tr.).
Bezbřehost důkazního břemene daňového subjektu?
Povinnost prokazování fakticity přijatého či poskytnutého plnění je jednou z nejnáročnějších povinností daňového subjektu, a navíc ze strany správce daně často vykládaná na vrub daňových subjektů. V jednom z mnoha sporů, které musí řešit soudy se Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 10. 2007 v řízení vedeném pod sp. zn. 8 Afs 112/2006 vyjádřil k povinnosti daňového subjektu.
Nejvyšší správní soud omezil důkazní břemeno daňového subjektu pouze na skutečnosti, které daňový subjekt sám tvrdí. Stejně tak míra prokázání postačí, pokud jsou předloženy přesvědčivé důkazy, když v takovém případě se důkazní břemeno obrací, pokud chce správce daně nadále zpochybňovat tvrzení daňového subjektu.
Soud se v rozsudku vyjádřil i k další hranici důkazního břemene, když daňový subjekt není povinen prokazovat skutečnosti, které se jej přímo nedotýkají. V daném případě se jednalo o prokazování způsobu nabytí zboží ze strany dodavatele daňového subjektu. Soud na druhou stranu logicky uzavřel, že daňový subjekt tíží důkazní břemeno k prokázání přijetí zdanitelného plnění od svého dodavatele.
Měli byste vědět, zda jste součástí podvodného řetězce
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. ledna 2014 v řízení pod sp. zn. 8 Afs 43/2013 shrnul jaké účinky na odpočet daně z přidané hodnoty má účast na podvodném řetězci. Z rozsudku vyplývá zásadní teze, která připouští, aby daňový subjekt měl nárok odpočet DPH, avšak pouze v případě, že plátce daně nevěděl a nemohl vědět o tom, že je zapojen do řetězce obchodních vztahů uskutečněného se záměrem zkrácení daňové povinnosti.
Pro praxi je zásadní, že nepostačí pouze faktická nevědomost, ale i skutečnost, že plátce daně nemohl vědět o svém zapojení do podvodného řetězce. Tím je kladen požadavek na daňové subjekty, aby vyhodnocovali a ověřovali dostupné informace o řetězci obchodních vztahů k nim vedoucím.
